O knize: 1915 / Ve vesnici Zimogory žil kněz jménem Otec Andronik, starší muž, ale stále silný a energický, znalý nemocí pouze svým jménem, ​​navzdory jeho šedesáti letům. Jeho rodina se skládala z dvanácti duší všech pohlaví a věku, takže starobylý a rozlehlý kněžský dům byl vždy plný veselé animace, smíchu, hádek a rámusu hlasů. Často se tam ozývaly zvuky kytary, na kterou hrála nejstarší dcera, vdova, křik hrajících si dětí a na dvoře cinkaly zvonky párů a trojic hostujících hostů. sám Fr Andronik byl veselý, velmi společenský muž, v minulých letech pil slušné množství, ale přesto byl skromný na pohled, zdvořilý ke všem, bez ohledu na jejich tváře a tituly, a jeho povaha byla tak mírná, laskavý a zároveň až neústupný spravedlivý, že si ho farníci velmi vážili a nechtěli ho pustit, když několikrát zamýšlel kvůli své početné rodině přestoupit do bohatší farnosti. Zimogory jsou malá a chudá vesnička, ztracená v hlubinách lesů, která mohla poskytnout potravu pro kněze pouze začátečníka a nezatíženého dětmi. Manželka Fr. Andronika tuto důležitou okolnost vůbec nebrala v úvahu a hned v prvních letech manželství mu dvakrát po sobě požehnala dvojčata a každý rok pečlivě porodila jednoho člena domácnosti. Ale z tohoto Fr. Andronik byl jen veselejší.